DO ROKA A DO DNE

Zásnubní prstýnek nasazen, pusy rozdány a na vše je moře času. S přítelem jsme se domluvili, že ve jménu tradic bychom chtěli uspořádat svatbu do roka od zasnoubení.  Už jen vymyslet přesné datum. Vše nám ulehčil fakt, že jsme zjistili, že čekáme potomka.

diar

Teď jen odpovědět na tu zásadní otázku: svatba s pupkem nebo s potomkem? Ze všech stran jsem slyšela mnoho názorů – rozhodně s bříškem, je to moc pěkné a navíc s dítětem si neodpočneš… Nakonec jsme se rozhodli (spíš já se rozhodla) vdávat se i s potomkem. Ta představa, že s bříškem, kdy se cítím jako vorvaň, budu mít na sobě neforemné šaty a ani se nebudu moct napít, mě nijak nepřitahovala. Jaká holka by chtěla ve svůj velký den vypadat jako vorvaň?  A svatba v období, kdy bříško není vidět? V tomto období jsem strávila na pohovce  v polospánku a pocitem nekončící mořské nemoci. Takže za mě, milé budoucí nevěsty a nastávající maminky, svatbu rozhodně i s miminkem na fotkách J

Po tomto ujasnění  se nám zdálo, že máme na vše plno času. Naštěstí probuzení z letargie přišlo někdy po Novém roce, kdy jsme si uvědomili, že nemáme opravdu nic. Ani ten zamluvený termín. No jo, zamluvený, ale kde? Nejdřív jsme přemýšleli o svatbě někde kolem Pálavy. A víš, co je největší chyba při plánování? Svoje návrhy říkat známým a rodině. Jak se říká, kolik hlav, tolik názorů. Bohužel ne všechny hlavy v našem okolí měli stejné nadšení pro obřad na molu s výhledem na vrcholky Pálavy. Nakonec jsme se rozhodli pro informační embargo a všechny překvapit. To je další rada ode mě!

svatební-web

Dlouho to trvalo, ale místo jsme si vybrali: Kaple sv. Kříže na zámku Slavkov u Brna. Restauraci jsme měli vybranou taky rychle. Vše šlo jak po másle J Svatební oznámení bylo objednáno a už nezbylo nic jiného, než ho rozeslat. Ještě před samotným rozesláním jsem náhodou narazila na soutěž o svatební web… Tu soutěž, světe div se, jsme vyhrála! Jupííí! Svatební web – největší trend poslední doby! Zajistí ti mimo jiné přehlednost v pozvaných hostech, přislíbení jejich účasti a jejich příchod na dané části svatebního dne. To by ale naše rodina a známí nesměli patří mezi ty technicky méně zdatnější. Musím říct, že v tomto se u nás web trochu minul účinkem.  Pořád jsme to musela někomu připomínat, všichni se mě znovu a znovu vyptávali, jak se tam mají, pane bože, přihlásit?! Spíš to byla práce navíc. Mé další doporučení? Pokud máš v okruhu také spíš méně technické tipy, nemá cenu vyhazovat peníze za svatební web. Stačí si udělat svatební blog. A pokud nemáte čas vy sami nevěsty, požádejte někoho z okolí. Třeba svědka, či družičku. A nebo požádejte zkušené a pověřené osoby. Něco mi říká, že na bridee ti určitě poradí ;)

 

 

vytvořila Jolana

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hned v úvodu musím říct, že ne vše bylo jak v hollywoodském trháku. Spíš to chvílemi vypadalo jak vystřižené z Babovřesk.   S přítelem jsme byli asi rok a půl. Bylo léto, a jak jsem se později dozvěděla, přítel měl v plánu požádat mě o ruku na naší chatě  na Vranovské přehradě. Pro mě asi jedno z nejromantičtějších míst, spojené s úžasnými zážitky, které jsme tam zažili. Ale nebyla bych to já, kdybych se, netušíc o přítelových plánech, nezmínila, že vzhledem k tomu, že právě ukončil školu a práce se teprve rýsovala, nepovažovala bych za úplně nejlepší, aby zbytečně vyhazoval peníze za zbytečnosti….. Třeba prstýnek. Ano! A teď řekněte, kdo normální by toto řekl? Za střízliva snad nikdo. :D

Když jsem se dozvěděla, jaké měl přítel plány, a jak jsem se odepsala do kategorie „věčně volná smolařka“, už jsem nepočítala s ničím. Maximálně  vyhlídkou mě samotné za pár let a s velkou kupou koček. A to kočky nemám ráda.

Po létě přišel podzim. To pro mě znamená konec venkovních grilovaček a času tak nějak víc tráveného povinnostmi. S přítelem jsme si řekli, že bysme mohli něco podniknout. On řekl, že něco vymyslí, a že v sobotu někam vyrazíme. „Super!“, řekla jsem si. Co čert nechtěl, onemocněla jsem. A to tak, že jsem brala antibiotika. Já měla totálně po náladě. Přítel mě ale přemluvil, že půjdeme do města, že má pro mě překvapení, a že si mám obléct něco pěkného. Pěkného?! Já totálně vyčerpaná, bez nálady, energie…Copak si mám asi na sebe obléct pěkného a zároveň teplého? Nic! V hlavě mi běželo řešení odvěké otázky žen: Šatník plný oblečení a já nemám co na sebe! Nakonec jsem si něco vzala a otráveně jsem vyrazila.

Naše cesta zamířila na Špilberk. Zrovna byla výstava „Velká válka“. Prý máme lístky s výkladem a doprovodným programem. Proto to hezké oblečení. Prohlídka začíná za pár minut, tak jsme šli na vyhlídku, kde jsme měli první rande. Všude plno lidí, co si něco fotili. V tom se ke mně přítel naklonil a zeptal se mě, jestli si pamatuji, jak jsme tu měli první rande. Řekla jsem že ano a v duchu myslela na teplý hrnek čaje a postel. Pak mi se znovu naklonil a řekl mi, že mě má rád. Řekl to s takovou nervozitou v hlase. A se stejnou nervozitou si začal klekat. V tu chvíli jsem znervózněla i já. „To jako vážně? Opravdu se to chystá udělat?“, jsem si šeptala v hlavě. Rozuzlení přišlo v zápětí. „Vezmeš si mě?“. „Ano!“, vyhrkla jsem v zápětí. Do očí se mi hned drali slzy. Z fleku bych se mohla živit jako placená placená plačka. Dali jsme si pusu. A pamatujete si, jak jsem říkala, že když jsme přišli na ono místo, bylo tam pár lidí, co si fotili výhled na Brno? Tak jeden začal fotit nás. Já si řekl: „Sakra, to si ti lidi musí fotit opravdu všechno? To nám nedopřejí pár minut soukromí?!“ Jako by mi přítel, teda v tu chvíli už snoubenec, viděl do hlavy a suše pronesl a šibalsky zároveň: „Tebe ten fotograf hodně štve, že? Ten patří k nám.“ A opravdu! Fotograf byl předem domluvený. Zároveň s ním se objevil i náš kamarád, aby přítelovi předal kytku pro mě. Dál jsme nafotili pár zásnubních fotek a pospíchali domů, abych se nenachladla ještě víc.

A co dodat závěrem? I když to od úplného počátku nebylo ideální, díky mé absenci citu k romantice a nemoci, to byl jeden z nejhezčích zážitků. A o to víc si cením svého manžela, který měl tu trpělivost a vše vymyslel a realizoval. Klobouk dolů J