VEŘEJNÉ NÁMLUVY

Jsem jedna z vás. Teda byla jsem jednu z vás. Svůj velký den mám už za sebou. A že je na co vzpomínat! Chtěla bych se touto cestou podělit o svůj příběh a čím jiným začít, než tím, kdy se ten nejúžasnější člověk na světě rozhodl k tomu nejriskantnějšímu a nejodvážnějšímu činu zároveň. Požádat mě o ruku.

6b47f869f886169a0db86dd894d66447 (1)

Hned v úvodu musím říct, že ne vše bylo jak v hollywoodském trháku. Spíš to chvílemi vypadalo jak vystřižené z Babovřesk.  S přítelem jsme byli asi rok a půl. Bylo léto, a jak jsem se později dozvěděla, přítel měl v plánu požádat mě o ruku na naší chatě na Vranovské přehradě. Pro mě asi jedno z nejromantičtějších míst, spojené s úžasnými zážitky, které jsme tam zažili. Ale nebyla bych to já, kdybych se, netušíc o přítelových plánech, nezmínila, že vzhledem k tomu, že právě ukončil školu a práce se teprve rýsovala, nepovažovala bych za úplně nejlepší, aby zbytečně vyhazoval peníze za zbytečnosti….. Třeba prstýnek. Ano! A teď řekněte, kdo normální by toto řekl? Za střízliva snad nikdo. :D

Když jsem se dozvěděla, jaké měl přítel plány, a jak jsem se odepsala do kategorie „věčně volná smolařka“, už jsem nepočítala s ničím. Maximálně  vyhlídkou mě samotné za pár let a s velkou kupou koček. A to kočky nemám ráda.

Po létě přišel podzim. To pro mě znamená konec venkovních grilovaček a času tak nějak víc tráveného povinnostmi. S přítelem jsme si řekli, že bysme mohli něco podniknout. On řekl, že něco vymyslí, a že v sobotu někam vyrazíme. „Super!“, řekla jsem si. Co čert nechtěl, onemocněla jsem. A to tak, že jsem brala antibiotika. Já měla totálně po náladě. Přítel mě ale přemluvil, že půjdeme do města, že má pro mě překvapení, a že si mám obléct něco pěkného. Pěkného?! Já totálně vyčerpaná, bez nálady, energie…Copak si mám asi na sebe obléct pěkného a zároveň teplého? Nic! V hlavě mi běželo řešení odvěké otázky žen: Šatník plný oblečení a já nemám co na sebe! Nakonec jsem si něco vzala a otráveně jsem vyrazila.

Naše cesta zamířila na Špilberk. Zrovna byla výstava „Velká válka“. Prý máme lístky s výkladem a doprovodným programem. Proto to hezké oblečení. Prohlídka začíná za pár minut, tak jsme šli na vyhlídku, kde jsme měli první rande. Všude plno lidí, co si něco fotili. V tom se ke mně přítel naklonil a zeptal se mě, jestli si pamatuji, jak jsme tu měli první rande. Řekla jsem že ano a v duchu myslela na teplý hrnek čaje a postel. Pak mi se znovu naklonil a řekl mi, že mě má rád. Řekl to s takovou nervozitou v hlase. A se stejnou nervozitou si začal klekat. V tu chvíli jsem znervózněla i já. „To jako vážně? Opravdu se to chystá udělat?“, jsem si šeptala v hlavě. Rozuzlení přišlo v zápětí. „Vezmeš si mě?“. „Ano!“, vyhrkla jsem v zápětí. Do očí se mi hned drali slzy. Z fleku bych se mohla živit jako placená placená plačka. Dali jsme si pusu. A pamatujete si, jak jsem říkala, že když jsme přišli na ono místo, bylo tam pár lidí, co si fotili výhled na Brno? Tak jeden začal fotit nás. Já si řekl: „Sakra, to si ti lidi musí fotit opravdu všechno? To nám nedopřejí pár minut soukromí?!“ Jako by mi přítel, teda v tu chvíli už snoubenec, viděl do hlavy a suše pronesl a šibalsky zároveň: „Tebe ten fotograf hodně štve, že? Ten patří k nám.“ A opravdu! Fotograf byl předem domluvený. Zároveň s ním se objevil i náš kamarád, aby přítelovi předal kytku pro mě. Dál jsme nafotili pár zásnubních fotek a pospíchali domů, abych se nenachladla ještě víc.

IMG_0173 (2)

A co dodat závěrem? I když to od úplného počátku nebylo ideální, díky mé absenci citu k romantice a nemoci, to byl jeden z nejhezčích zážitků. A o to víc si cením svého manžela, který měl tu trpělivost a vše vymyslel a realizoval. Klobouk dolů :-)

 

vytvořila Jolana